V zajetí strachu

Ležím v posteli a kolem sebe mám rozházený růžově očíslovaný papírky. Je jich sedm. Sedm pitomejch dní za skoro půlroční čekání. Kde je ta spravedlnost? Dýchám nahlas a doufám, že to naši z vedlejší místnosti neslyší. Je mi čtrnáct. A je to moje první zklamání, můj první strach, že o někoho přijdu.Prostě mi jenom zavolal přes icq a řekl, že už se nevrátí. Nikdy. Musí zůstat u táty, tisíce kilometrů ode mě. Hold se nedá nic dělat, on za to nemůže. Měsíc nemůžu samým smutkem ani jíst, ani spát. Po škole chodím po špičkách, potichu, jako duch. Nejradši bych se vypařila. Vím, že nikdo nebude takovej, jako byl on.

Po osmi letech.. 

Jedno letní odpoledne vegetuju na zahradě u našich, když v tom mě z toho nádhernýho klidu vytrhne vyzvánění telefonu. Na druhý straně je někdo, koho tak dobře znám a přece ho hned nepoznám. Vrátil jsem se..kdy se uvidíme?.. A víš že já už o to vlastně nestojím? Musím se usmát. Jak mi to tenkrát připadalo důležitý, nejdůležitější na světě. Byla bych v tu chvíli schopná čekat roky, odstěhovat se za ním klidně na konec světa. Byl pro mě vším a o pár let později mi nestál ani za to, abych se s ním znovu viděla.

---

---

Koukám z balkóna a rozhoduju se, jestli od něj odejdu. Už po několikáté. Nejde to, protože na světě není přece nikdo lepší, než on. V zajetí strachu. Co si budou myslet lidi a co na to řekne moje JÁ?  I přes ty všechny facky a nadávky, pro mě udělal vlastně tolik krásnejch a bohulibejch věcí, máme tolik společných zážitků a nikdo mě nezná tak, jako on. Můj manžel. A je to zase tady. Po osmi letech stejnej scénář jako tenkrát a já jsem pořád nepoučitelná. Nemůžu se hnout z místa, protože nevím, jestli to dokážu, jestli zvládnu. Bez něj.

Po dvou letech..

Za celou tu dobu jsem si na něj nezavzpomínala, neposteskla si, nelitovala, neohlídla se. Ani jednou. Je až neuvěřitelný jak člověk dokáže rychle zapomenout. Sedm let. Jeden krok a štěstí v rukách.

---

---

Sedím za stolem a ťukám prstem do počítače posledních pár emailů. Dneska jsem tu naposled. Smutně si prohlížím všechny ty kytky, který jsem tu každej týden zalejvala a oni mi i přesto usychaly nebo hnily pod rukama, štosy ještě nevyřízenejch papírů, diplom za asistentku roku a pár barevnejch štítků lípnutejch na počítači. Celej den to držím v sobě a když se pak večer přivinu k Ondrovi pod deku, už to prostě musí ven. V týhle práci bylo všechno. Milí lidi, útulný prostředí a krásný vzpomínky. Rok se oklepávám z toho, že jsem musela odejít a po několika desítkách pohovorů a dotazů už ani nedoufám. Bojím se, že mě vlastně už nikde chtít nebudou. Že pro nikoho nebudu dost dobrá.

Po roce..

Sedím v kanceláři s vysokými štukovými stropy a když vystrčím hlavu z okna, vidím hladovou zeď. Z repráku se line Mozart a v ruce držím ten nejmalovanější hrníček na světě. Kdybych před rokem věděla, že ty vybrečený hektolitry slz byly úplně zbytečný.

---

---

Tohle platí v podstatě pro všechno a ve všem. Dá se to aplikovat úplně do čeholkoliv. Všichni do jednoho si totiž myslíme, že zrovna právě ta daná situace, ten danej člověk nebo to daný místo je právě to pravý ořechový, jedinečný a že už nás nemůže potkat v tom našem dlouhým-krátkým životě nikdy nic lepšího. Bojíme se, že když uděláme ten krok, jeden jedinej malinkatej krůček, ztratíme všechno to, co někde třeba i v hloubi duše cítíme, že není úplně ono. A tak zůstáváme roky s partnery, úplně roztrhaný, nešťastný, chodíme každý den do prací, kde nás to nebaví, nenaplňuje a žijeme vlastně životy, který ani žít nechceme. Jsme v zajetí strachu. Doslova.

---

A jaké jsou Vaše strachy? Byli jste někdy v situaci, kdy jste se báli udělat “ten krok”? A co když jste ho udělali? Dopadlo to dobře, že jo? Napište mi Vaše příběhy.

KNwashere